Vizualita

Vizuální kultura

Asambláž:

Vizualita

Obrazy

Způsoby vidění

(Mirzoeff (ed.): The Visual Culture Reader

Obrazy

- směrem k bio-picture

Způsoby vidění

Berger

Crary

Vizualita

kritická vizualita
výsledek viditelného a vypověditelného (Ranciere, Foucalt)
jinak vizualita kolonialistická a imperialistická: “History”
military-industrial complex
>> machine vision
klasifikace/ separace/ estetika (respektu pro status quo)

1701 – Hyacinthe Rigaud, Louis XIV

François Gérard - Napoleon I, 1805

Trump Family Photograph, 2016

Jonathan Crary

Kolem roku 1820 došlo k zásadnímu zlomu. To, co nazýváme realismem, je výsledkem radikální abstrakce.

Baudrillard: ke změně došlo po roce 1789; spolu s ideou práv pro každého přichází idea štěstí, které je pro každého a je měřitelné a viditelné.

(Benjamin: fantasmagorie rovnosti)

Namísto krve a půdy aristokracie peníze a zboží.

Namísto portrétů fotografie.

Magie reality.

"Realismus" výsledkem "vizuálního nihilismu" konce 18. a počátku 19. století.

A zároveň společenské změny: namísto rodiny dohlíží stát (města, nová společenská uspořádání, nová pravidla společenského chování).

(Foucalt)

camera obscura

Miroslav Tichý

Pozorovatel jako diskurzivní efekt.

Pozorovatel jako "distribuce událostí lokalizovaných na mnoha různých místech".

Velasquez: Las Meninas, 1656

Ingres, Jupiter and Thetis, 1811

Vermeer, Geographer, 1669

Interior as interface between res cogitans et extensa; observer and world

Odtržení zraku od přímé (reprezentace) skutečnosti, od hmatu (autonomizace a empirická izolace vidění)

Obrazy neodkazují ke skutečnosti, ale k elektronickým matematickým datům: vizualita bude situována v kybernetickém terénu (složená z abstraktních vizuálních a lingvistických prvků)

Otázky:

jaké obrazy už neuvidíme
jaké jsou prvky kontinuity
(jaké nové obrazy vzniknou)

Nová estetika

https://en.wikipedia.org/wiki/New_Aesthetic

James Bridle

konstruovanost pohledu
(pří)stroj a vidění
"digitální pohled" (Flusser: technický obraz, Manovich: jazyk nových médií + "engineering of vision")
what is real?

Autorem termínu technický obraz je Vilém Flusser, který ho definoval jako obraz tvořený automatizovaným procesem technického aparátu a zařadil mezi ně především fotografii, film, televizi a počítačový obraz, jejichž podstata spočívá na úplně jiných základech než u tradičního obrazu – jak je již intuitivně zřejmé, jde o to, že jsou, jak říká Flusser, produkovány pomocí aparátů. Flusser zároveň v tomto kontextu definuje něco, čemu říká “abstrakce třetího stupně”. Ta je založena na postulátu, že svět obrazů je složen z mikroskopických elementů, bezrozměrných bodů, nad nimiž lze provádět výpočty. A právě k tomu slouží technické aparáty, pomocí nichž lze tento roj částic (Flusser popisuje “neviditelné vířící bodové prvky poskládané do viditelné mřížky”) zachytit a složit do abstrakce třetího stupně neboli do technického obrazu (FLUSSER 2002). Podobnou vizi obrazu jako sítě bodů má Lev Manovich ve své knize z roku 2014 Software Takes Command, kde popisuje „atom-like pixels“ (MANOVICH 2013, 7) – pixely obrazu evokující atomistickou představu atomů skládajících se do větších celků. Jak píše Miquel Carvalhais ve svém textu o nové estetice (CARVALHAIS 2016), individuální symboly mizí a jsou nahrazeny tokem informací, který vnímáme stejně jako fyzický dynamický systém.

V textu Avant-garde as Software z roku 1999 Manovich představuje vizi, v níž se volání po “novém jazyce”, ať už ve výtvarném umění či filmu, které je typické pro desátá a dvacátá léta 20. století (viz např. Cinéma pur čili absolutní film), vrací s podobnou intenzitou a podobnou fascinací “novým” znovu v 90. letech 20. století. Rozdíl je v tom, že tentokrát není spojena s konkrétním médiem, ale médii obecně.

Jedna z hlavních Manovichových myšlenek je, že počítačové technologie po dlouhou dobu pouze využívaly prvků vytvořených v rámci avantgardních vizuálních experimentů, aby je dále kombinovaly. (Viz princip remediace popsaný Bolterem a Grusinem; BOLTER, GRUSIN 2000.) Avantgardní techniky se téměř nepozorovaně staly součástí příkazových řádků a počítačového rozhraní: rutiny post-industriální společnosti.

Přináší tedy výpočetní technika něco nového, anebo jen recykluje staré nové formy? Manovich přesvědčivě ukazuje, že na úrovni komunikačních technologií se v podstatě s ničím skutečně novým nesetkáváme. Již v textech z 90. let přitom otevírá možnost revoluce estetických forem, která může teprve přijít – v textu Avant-garde as Software zmiňuje dva rysy “nové avantgardy”, které skutečně představují nový prvek:

Novomediální avantgarda má těžiště v přístupu a manipulaci s informacemi.

Nová média jsou post- či meta-média využívající starší média jako materiál.

Změny, které přinesla výpočetní média (computational media) jsou velmi odlišné od předchozích transformací, a to nejen kvantitativně, ale zvláště kvalitativně: jsme poprvé schopni programovat naše média, vytvářet artefakty, které jsou nezávislé na svých tvůrcích a uživatelích a které jsou nakonec schopny stvořit samy sebe a samy vytvářet nové zprávy a vlastní artefakty. (CARVALHAIS 2016) Podobně jako Manovich také Carvalhais zdůrazňuje charakter transkódovatelnosti digitální informace či digitálního obrazu. Transkódování popisuje (inspirován mimojiné prací Anthony Wildena) jako “mapování” (mapping); základní akt v procesu abstrakce či rozpoznání vzorů, ne nutně ve smyslu vizuálních reprezentací, ale způsobu strukturování informace. Je to překlad z kódu do kódu, přenos určitých rysů “teritoria” do jiného média či jiného kódu reprezentace a jedna z nejdůležitějších aktivit systému závislá na informaci. V tomto smyslu ale můžeme popisovat proces transkódovaní už v práci abstraktních umělců pracujících s tradičními médii, totiž jako přenos klíčových bodů z jednoho teritoria do jiného teritoria či média. Je to jistý typ topologie médií ve smyslu koncentrace na klíčové body systému a možnost přenosu mezi různými systémy a substráty.

https://www.liaworks.com/