kubismus

kubismus bylo a je avantgardní umělecké hnutí, které pojímá výtvarné umění revolučním způsobem.
Princip kubismu spočívá v jeho prostorové koncepci díla, předmět nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně (Problém nastal u předmětů, které jsou ve vzájemném vztahu, neboť pak vznikalo mnoho průhledů s neobvyklými úhly pohledu.)

Historie Kubismu (světového)

nemá přesně daný počátek
První impulsy, kterými byl kubismus ovlivněn, můžeme vysledovat kolem roku 1906 u děl, která během svých studií v Paříži vytvářeli Georges Braque a Pablo Picasso.
Termínu „kubismus“ jako první použil francouzský kritik umění Louis Vauxcelles v roce 1908 („divný cubiques“ = krychle). Toto použití bylo myšleno hanlivě. Později byl termín přijat, ačkoli se jeho zakladatelům nelíbil.
Kubistická architektura se rozvíjela hlavně po čtyři roky, 1910 - 1914. Ačkoli podobně jako u moderny zasáhla i do vývoje kubistické architektury první světová válka, kubistická nebo kubismem alespoň ovlivněná díla najdeme ještě v poválečných letech

Učitelské domy (Elišky Krásnohorské / Staré Město)

Kubismus v Čechách:

Ostré hrany, průniky ploch, krystalické struktury - typické prvky českého kubismu, světově unikátního hnutí, které se zrodilo v Praze okolo roku 1910, kdy skupina mladých avantgardních architektů a umělců aplikovala převratné kubistické principy malířů Picassa a Braqua v architektuře a užitém umění.
Po vzniku samostatného Československa cítili kubističtí architekti - zejména Gočár a Janák - potřebu přispět i ve svém oboru k hledání naší národní identity. Inspiraci nalezli ve slovanském folklóru a z jejich snažení vzešla druhá etapa českého kubismu - rondokubismus, označovaný také jako národní styl.

Josef Gočár

Dům u černé matky boží

Zakladatelé kubismu

Kubismus nastupuje jako nový sloh nedlouho po secesi a jedním z jeho prvních projevů je pravá část velkého obrazu, jejž během zimy 1906 až 1907 namaloval Pablo Picasso (1881-1973) a který později vešel ve známost jako Avignonské slečny

Samotný Pablo Picasso vystřídal mnoho stylů. V roce 1908 mu bylo 27 let a měl za sebou několik různých období. Jeho barcelonské počátky, mimořádně oslnivé, třebaže poměrně tradicionalistické vystřídalo “modré období” , kdy maloval téměř monochromní obrazy. Záměrně studené a pochmurné ladění souznělo se silně pesimistickou inspirací plnou soucitu s lidským utrpením: neduživé děti, otrhaní žebráci a mrzáci. Poté se dostal do období “růžového” (1904-1906) s poklidnější tématikou. Období jehož vrcholem je slavné plátno Kejklíři (1905). Pak přišel “přelomový” rok 1908, kdy si osvojil techniku zcela odlišnou od předchozích stylů. Vzdal se čistých, intenzivních barev a omezil se na neutrální, většinou tlumené tóny (hnědé, okry, zelené, šedé)

avignonské slečny

Na této nové cestě se k Picassovi brzy přidružil mladý malíř mimořádně zaujatý Avignonskými slečnami, Georges Braque (1882-1963). Oba umělci se snažili vrátit zobrazovaným předmětům hutnost a pevnost, vlastnosti nebezpečně ohrožené impresionistickým zvažováním světla. Oba proto usilovali o vystižení příznačných forem daných předmětů, pomíjeli při tom podružné detaily a systematicky z nich vyvozovali základní geometrická tělesa: mnohostěny, válce, kužele, koule atd.

G.B-housle

Později (1912) si Picasso i Braque uvědomili, že je mnohem snazší a věrohodnější nalepit na obraz kousek papíru dokonale imitujícího příslušný materiál.
Takto se i jiní umělci pomalu dostávali od temnosvitu ke kubismu.

Pohled veřejnosti na kubismus

Publikum nejdříve práce kubistů nepřijímalo s přílišným nadšením. Dá se říci, že kubismus začal být přijímám publikem teprve před krátkou dobou . Červené stromy nebo modrá barva trávy byly sice zvláštní, ale člověk si zvykl. Vždyť je to veselé. Jenže když někdo namaluje ženu, která by mohla být vaše známá, a přitom jí krk rozdělí na dvě poloviny, místo ňader nakreslí dva granáty a k tomu nohy od stolu, je to přece jen poněkud podivné.

Přesto se ke kubismu přidávali noví umělci. Jejich řady doplňuje Španěl - Juan Gris, v jehož dílech se často objevují fragmenty stromů, mramoru, zrcadel. Představitelem poetického kubismu je především Louis Marcoussis.

První světová válka znamenala zánik kubistického hnutí. Několik malířů odešlo do armády, jiní začali hledat nové způsoby vyjádření, v nichž by se odrážela hrůza, kterou jejich národ zažíval.